Ale zatímco americká a čínská ekonomika jsou nyní větší než v časech jejich vrcholu v roce 2019, eurozóna za svým maximálním úspěchem stále zaostává o 3%. A v širších souvislostech se ukazuje, že jde jen o špičku ledovce.
COVID-19 stále zastiňuje všechno na světě. Země se pravděpodobně budou z pandemie zotavovat různou rychlostí, jakmile se vrátíme k jakési normálnosti. To bude záviset na struktuře jejich ekonomik, účinnosti politik obnovy a od toho, jak se vypořádají s vysokými státními dluhy a předvídatelnou kombinací oslabení růstu a inflace. Ale z několika důvodů na tom eurozóna není zrovna nejlepší.
duchové minulosti
Prvním důvodem je slabý výkon eurozóny od světové finanční krize v letech 2007-2009. Obnovení úrovně HDP z roku 2008 trvalo šest let a některým členům se dařilo ještě horší. Španělsku a Portugalsku trvalo téměř desetiletí a Itálie a Řecko tam dostali až teď.
Když vypukl covid, tempo růstu eurozóny rázem zůstalo hluboko pod dlouhodobou trajektorií. Eurozóna se dostala za USA a Velkou Británii, přitom obě země byly globální finanční krizí zasaženi ještě silnější. Ještě hůře na tom byla v porovnání s předními rozvíjejícími se ekonomikami. Nebylo to ani jednorázové. Při pohledu na posledních pět recesí se státy eurozóny postupně pomaleji zotavovaly z každé z nich.
Ztracená dekáda EU: Duchové minulosti a nesprávná politika
Od roku 2008 ECB vyzkoušela množství opatření ke zlepšení růstu. Jako většina velkých mocností zkusila jít cestou kvantitativního uvolňování (QE), které zahrnuje vytváření peněz na nákup státních dluhopisů a jiných finančních aktiv. ECB se snažila podpořit retailové banky různými způsoby a zároveň se stala průkopníkem negativních úrokových sazeb a dát trhem v dostatečném předstihu pokyny ohledně měnové politiky. Tehdejší prezident ECB Mario Draghi v roce 2012 řekl, že udělá „všechno, co je v jeho silách“, aby zachránil euro. Tyto pokyny do budoucna udrželo euro stabilní, ale to samé se nedá říct o růstu.
Špatná politika a slabá munice
Částečně za to mohou politické chyby. Při zpětném pohledu vidíme, že se eurozóna dostala do globální finanční krize s nízkými úrokovými sazbami úvěrů, takže měla menší prostor pro snížení než ostatní regiony. Do kvantitativního uvolňování se ECB nijak zvlášť nehrnula, na rozdíl od ostatních centrálních bank, jako například Bank of England a FED, přičemž se raději zaměřila na omezení inflace a vytvoření eura „stabilního jako německá marka“. ECB spustila svůj program QE až v roce 2015.
Země, které mají schopnost vynakládat výdaje na stimulaci svých ekonomik, jako například Německo, Francie a Nizozemsko, také udělali příliš málo. Španělský stimul byl špatně navržen, zatímco Itálie se tehdy více zajímalo o vyvážení svých účetních knih. Úsporná opatření se staly prioritou celé eurozóny příliš brzy po vypuknutí krize.
Souvisejícím problémem jsou veřejné a soukromé investice. V regionech EU se středními příjmy klesla míra investic mezi lety 2002 a 2018 zhruba o 14%. V šetrném Německu veřejné a soukromé fixní investice desetiletí klesaly jako procento HDP, navzdory obrovskému přebytku veřejných výdajů.
Před pandemií koronavirus byly investice do infrastruktury EU na 15-letém minimu, přičemž největší pokles zaznamenaly regiony, které již zaostávaly. Iniciativ, které měly pomoci, jako například plán hospodářské obnovy na rok 2008 a investiční plán Evropské komise na rok 2014, bylo příliš málo.
Celkovým výsledkem byla slabost. Německo a eurozóna jako celek vykazovaly v době vypuknutí pandemie 0% -ní růst, zatímco Rakousko, Francie a Itálie mírně klesaly. V reakci na to ECB v září 2019 snížila svou hlavní úrokovou sazbu o 0,1 procentního bodu na -0,5% a od 1. listopadu téhož roku, kdy nastoupila do čela ECB Christine Lagardeová, znovu spustila měsíční nákupy ve výši 20 miliard eur.
Ztracená dekáda EU: Duchové minulosti a nesprávná politika
Ekonomika eurozóny ale potřebovala životní podporu ještě před pandemií, kdy ale ve skutečnosti byly již mnohé další nekonvenční podpůrná opatření ECB v platnosti. Jediným novým opatřením ECB během pandemie byla nová forma levnějšího refinancování bank. To jen zvyšuje pravděpodobnost, že by ECB došla munice potřebná k pokračování stimulace nemocné ekonomiky eurozóny.
